fbpx
Vyloučení Rosatomu nesmí být záminkou pro ještě větší energetickou závislost Česka na Rusku v zemním plynu

Po kauze Vrbětice, která doslova nabila exekutivu i parlament drtivými fakty a argumenty o diverzním útoků ruských špionů v hávu diplomatů, se vláda České republiky 19. dubna pro mnohé překvapivě rozhodla, že po předchozím vyřazení Číny vyloučí také ruskou firmu Rosatom z možné účasti v tendru na stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech. Ať nadcházející tendr vyhraje kdokoli z uchazečů z demokratických zemí (Francie, USA/Kanada, Jižní Korea), otázka energetické soběstačnosti, stability a bezpečnosti České republiky tím zdaleka vyřešena nebyla. Budoucí nový jaderný blok v Dukovanech by totiž vyřešil zhruba jen 10 % energetických potřeb naší země, která má nejvyšší podíl průmyslu na tvorbě HDP ze států EU.

Potřebujeme tedy postavit bloků více, protože stávající jaderná elektrárna Dukovany se svými čtyřmi bloky a instalovaným výkonem zhruba 2,2 GWe má životnost asi do roku 2040. V Dukovanech (JEDU) jsou v podstatě schválena místa pro dva nové rektory, totéž platí o rozšíření Temelína (JETE). Bavíme se však o horizontu možného spuštění nového bloků (bloků) za 15-18 let, v JETE ještě později. Ale vše je v souladu s platnou Státní energetickou koncepcí (SEK), která počítá s dominancí jaderné energie v energetickém mixu republiky po roce 2050. Čtyři jaderné bloky JEDU a dva JETE v roce 2020 spolehlivě a za každého počasí produkovaly 37 % z 81 TWh vyrobené elektřiny v ČR.

Než ovšem budou nové jaderné kapacity za nemalé prostředky postaveny, tak máme v rámci klimatické politiky Evropské unie podepsané vládou ČR velké problémy. V kontextu boje s karbonovou ekonomikou u nás existují aktivistické názory, že je třeba skoncovat se spalováním energetického uhlí dříve než dle plánu státní Uhelné komise v roce 2038. Řada politiků v čele s ministrem životního prostředí ČR Richardem Brabcem si myslí, že než postavíme flotilu nových jaderných elektráren, má vysoce emisní uhlí nahradit zemní plyn. Po eliminaci Ruska z dostavby Dukovan tak Česku i jiným zemím v čele s Německém ale hrozí, že bude podstatně citlivě závislé na dodávkách plynu, který je u nás prakticky ze 100 % z Ruska, ať k nám směřují plynovody odkudkoli.

V roce 2009 jsme byli svědky faktu, že dodávky energetických zdrojů z Ruska na Západ mohou být ze dne na den zásadně narušeny a použity v podstatě jako zbraň. Proto je třeba zcela revidovat úvahy, že by v ČR i přechodně měla být místo spalování uhlí vybudována větší a drahá kapacita paroplynových elektráren. Mohla by to být velká strategická chyba pro bezpečnost České republiky i dalších zemí EU, aniž by mohla jakkoliv přispět k naplňování cílů v oblasti snižování emisí skleníkových plynů. Tato varianta by byla navíc velmi ekonomicky nákladná jak v případě výroby elektřiny, tak v otázce další konkurenceschopnosti teplárenství.

Hovoří-li se o alternativě zemního plynu, pak se ale musíme podívat na jeho emisní dopady v celém životním cyklu: od vrtu, přes dopravu na velké vzdálenosti až po spálení v elektrárně nebo teplárně. Když tyto emise srovnáme s tuzemským hnědým uhlím spalovaným obvykle v místě těžby, pak je na tom zemní plyn emisně jen o málo lépe než uhlí. To dobře ví i Evropská komise. Nedává-li tato výměna ani ekologický smysl, pak je to z hlediska ekonomických nákladů pouhé plýtvání finančními zdroji, z nichž by profitovala jen úzká skupina podnikatelů a samozřejmě také Rusko, hlavní dodavatel zemního plynu pro Evropu.

Všechny tyto skutečnosti ale také znamenají, že dokud Česká republika nevybuduje robustní nízkoemisní energetiku, zejména výroby elektřiny, ale i tepla, nemůže se spalování uhlí (loni 43% podíl na výrobě elektřiny) vzdát bez odpovídající náhrady. Uvažovaný plynový mezistupeň před dokončením průběžné výstavby nových jaderných bloků je zbytečným a drahým experimentem, který

je nerealizovatelný bez investičních i provozních dotací s následnou devastací cen elektřiny pro průmysl i domácnosti a vznikem energetické chudoby.

Nutno připomenout, že za cca 1 bilion korun, co české daňové poplatníky bude mezi roky 2010 – 2030 stát podpora tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE), zejména nepovedený experiment s podporou fotovoltaiky a připravované podpory v rozsahu dalších stamiliard do roku 2050, bychom dokázali kompletně přebudovat naší energetiku na jadernou. Obnovitelné zdroje mají jen omezený význam v našem energetickém mixu a ekonomika se na ně kvůli jejich přirozené nestabilitě nemůže spolehnout (v roce 2020 připadla z celkové výroby elektřiny na sluneční 3 %, z větru pak 1 %). Příliš vysoký podíl OZE v energetickém mixu pak vede k neúměrně velkým nákladům a je značně problematický také z hlediska jejich vysoce emisní výroby v Číně, dopravy i nevyřešené recyklace. Česká jaderná energetika vždy fungovala bez provozních podpor, má až čtyřnásobně delší životnost proti nejvíce prosazovaným OZE a je jak udržitelná, tak de facto obnovitelná, protože vyhořelé palivo je možno zpracovat a použít znovu. Dlouhodobý efekt prudkého poklesu emisí CO2 a dalších škodlivin díky produkci z jádra nebude devalvován pokryteckou nutnou trvalou „zálohou“ z emisního uhlí a zemního plynu. Českou energetickou politiku ale zásadně ovlivňuje to, co v této oblasti dělá Německo.

Německo, které je 16 let pod vládou kancléřky Angely Merkelové doslova posedlé obnovitelnými zdroji a které do tohoto programu nazvaného Energiewende už z kapes daňových poplatníků investovalo 800 miliard eur (ekvivalent 14letého příjmu státního rozpočtu ČR), ještě utáhne kohoutky a do konce roku 2022 dokonce odstaví poslední jaderné elektrárny. Pak do roku 2038 čekají konec také uhelné elektrárny. Jako jediná stabilní „horká“ záloha elektrické sítě v době, kdy nesvítí a nefouká, má posloužit budovaný systém drahých paroplynových elektráren. Proto navzdory kritice ze strany vlády USA chce Německo dokončit kontroverzní plynovod Nord Stream II po dně Baltského moře, jímž z Ruska přímo do Německa má proudit ročně 118 miliard m3 zemního plynu, tedy dvojnásobek proti objemu Nord Stream I. Navzdory zahraniční i vnitroněmecké kritice i v kontextu česko-ruské krize a ostré mezinárodní kritiky pokusu o vraždu a věznění ruského opozičního předáka Alexandra Navalného německá vláda na dostavění a využití Nord Streamu II trvá. Německo se tak stane zcela zásadně energeticky závislé na Rusku a někteří toto – možná vědomé – německo-ruské spojenectví v energetice nelichotivě označují za nový pakt Ribbentrop-Molotov z doby krátké spolupráce mezi vůdcem nacistického Německa Adolfem Hitlerem a vůdcem SSSR Josefem Stalinem.

Na pozadí tohoto vývoje, kdy se také Česká republika může stát odběratelskou zemí ruského plynu po tranzitu Německem s příslušným neodhadnutelným vývojem ceny této komodity, by se měly čeští vládní činitelé a experti vyvarovat klíčové závislosti domácí energetiky na zemním plynu, který není ani bezpečným, ani ekologickým zdrojem. Obchod nemá být zbytečně politizován. Ale pokud zdroje z exportu nějaké komodity slouží tamní vládě také k financování diverzních a teroristických akcí na území zemí, které tuto komoditu dovážejí, pak jakákoli odpovědná vláda nemůže takový obchod ještě posilovat. Bylo by to nejen nemravné a cynické, ale bylo by to v zásadním rozporu se zásadami svobody a demokracie, s níž svrchovaná a sebevědomá reprezentace země nikdy neobchoduje.

Milan Smutný